Tak… to je asi vše.

Tak hodně štěstí při otázkách a odpovědích.

A zítra očekávejte další GO.

Většina jich je profláknutých, běžně používaných a dnes nám ani nepřijde, že bychom se bez nich mohli obejít. Ve svém životě používáme každý den kostkový cukr. Každý dům má svůj hromosvod. Každý viděl Titanic a jeho Resselův lodní šroub. To, že mám krevní skupinu B+ také vím díky Jánskému. A nebýt stavebnici Merkur mnozí z vás by neviděli a ženy by nemohli bez silonek do společnosti.

Ano, můžeme i za Semtex (neberte ho do ruky, když máte v plánu cestovat např. letadlem – prý se jeho částečky na rukou udrží 14 dní). Nobelovka za polarografii je také česká. Asimov by si se svými třemi zákony robotiky nevěděl rady, kdyby mu Čapek nepomohl s pojmenováním. Na Pastvinách ji sice nenajdete, ale ve spoustě přehrad se točí Kaplanova turbína.

Hlubotisk a další tiskařské techniky, oblouková lampa, buněčná struktura a kinesiskop (to ani pomalu nevím na co je), zákon dědičnosti, Machovo číslo, první železnice na evropském kontinentu – další z řady českých vynálezů.

Trochu v pozadí stojí třeba ruchadlo (kdo neví, najde si na Wikipedii – druh pluhu). Je jasné, že dneska už ho netahají koně, ale v upravené podobě třeba Massey Ferguson nebo John Deere. Bratranci Veverkové ve své kovárně prostě nezaháleli.

To, že jsme jako národ, na prvních příčkách v pití piva a dalšího alkoholu na hlavu, s sebou nese i občasná negativa, kdy to trochu někdo přežene a skončí třeba na záchytce. A právě záchytka je další český vynález z roku 1951. Dokonce i v zakládací listině záchytky St. Louis je o té první pražské zmínka.

Dále jsme světovou špičkou v oblasti antivirotik, na čemž má velký podíl p. t. Antonín Holý a jeho tým. Stojí za nejúčinnějšími léky v boji s HIV/AIDS.

Z moderních technologií ještě za zmínku stojí také nanovlákna a materiály z nich (ne jejich objev, ale zpracování). Sterilní obvazy a náplasti z těchto materiálů se používají například při léčbě popálenin.

Co dneska také frčí, tak je plastická chirurgie. Český vynález z roku 1927. Žádná víčka, prsa nebo rty. Původně pouze popáleniny, rozštěpy atp.

V neposlední řadě také jeden velký objev, bez kterého si dnešní život ani neumíme představit – dvoudílné plavky.

Na některé vynálezy zapomněl?

Začalo to tématem na střediskovém fóru a teď se zde pokouším myšlenku další cesty GALERIE posunout dál.

Pořád si pohrávám s myšlenkou, aby GALERII tvořilo více lidí. Každý by přispěl nějakým svým kouskem, ať by to již byly fotografie, komentáře k fotkám atd. To všechno se dá realizovat.

Když už jsme ale došli tak daleko, proč to neposunout ještě dál. V současné době potřebujete pro prohlížení DVD a zrovna, když potřebujete nějakou fotku, tak ho s sebou nemáte, je poškrábané nebo není aktuální.

Uvažuji tedy o tom, mít možnost prohlížet GALERII online na internetu. Narážím trochu na technické problémy, ale věřím, že dnes již nikdo nepoužívá modem a připojení k internetu je přeci jen svižnější. Ostatní věci jsou jen prkotiny, se kterými mi můžete pomoct (viz např. navýšení kapacity úložiště na internetu).

Takže otázka teď tedy zní:

A dále pak, pokud ano, měla by být přístupná všem nebo třeba jen registrovaným členům?

Občas jsem o tom od někoho slyšel,  většinou je to předmětem humorných historek, kreslených vtipů a také námětem jednoho dílu v seriálu Simpsonovi.

Sranda je to jen do té doby, dokud se vám to nestane ve skutečnosti.

Kontrolka, signalizující docházející benzín, již nějakou tu chvíli svítila. Zase na druhou stranu, 793 km na nádrž není žádné maximum – najel jsem i 850 km… Musel jsem ale nejdřív ze Žamberka do Dlouhoňovic, abych zkontroloval vylepení plakátů na Toulavou botu. Plakáty jsou v pořádku na místě a já pokračuji k benzínové pumpě. Odbočuji na hlavní silnici, trochu přidám… A pak mi auto chcíplo. Rychle jsem stiskl spojku. Nastartovat znovu již nejde. Asi i došel benzín… Setrvačností dojíždím kam až to jde. Odbočuji k benzínce. Jenže je to k ní do kopce. Už skoro ani nejedu. A už stojím.

Začátkem léta jsem byl nucen vyměnit telefon. Když mi někdo zavolal, já ho slyšel on mne ne. S některými z vás jsem v tomto období mluvil, takže máte praktickou zkušenost. Můj Samsung U800 Soul b po necelých dvou letech (ještě vlastně v záruce) odešel do křemíkového nebe.

Nastalo rozhodování, jaký telefon to bude nyní. Mým favoritem dlouhou dobu byla Nokia E52. Už jsem byl jen malý kousek od rozhodování, připravoval jsem se na telefon klasické konstrukce, Symbian, šedostříbrnou barvu a nemaje tucha, co mne čeká. Do toho všeho tak nějak zasáhla Bachy a vnukla mi myšlenku se na věc podívat i trochu jinak.

Hledání začalo úplně znovu. Znovu hledat, číst recenze, koukat po obchodech. Po asi týdenním boji vyhrál telefon od LG, konkrétně LG Optimus One. Říkal jsem si – no neberte to za korunu. :o)

Přechod na nový telefon byl trochu mazec. Úplně jiné ovládání, jiné všechno. Kontakty jsem přetáhl asi na podruhé a musel je pak celé smazat a začít znovu, protože se mi „ztrácely“ – prostě najednou v seznamu nebyly. I to jsem odstranil (trvalo to asi týden), kompletně smazal a nahrál znovu. Na druhou stranu to mělo i svá pozitiva – wifi a přístup ke spoustě aplikací o kterých jsem neměl ani šajnu. Na táboře jsme propadli hře Alchemy a včera to zas byla předevčírem to zase byla mapa hvězdné oblohy Google Sky Map. To jen tak na okraj.

A jako u každého telefonu – je pro mne důležité, aby uměl volat a posílat sms. Takže je to vlastně ideální telefon. :o) Víc od něj ani nečekám…

Ale ano, dám se do toho a začnu zase psát.

Od začátku mi přišlo takové zvláštní – nemohli jsme se dohodnout, kdy pojedeme a kolik nás vlastně pojede. Nějak jsem nedokázal pochopit, proč tomu tak je, co se stalo, co se změnilo. Naštěstí to dopadlo dobře – na termínu jsme se shodli, stejně tak na místě. Doprava na místo samé ale na  druhou stranu byla trochu specifická. Někdo přijel autem. Někdo přijel na kole. Někdo přijel na bruslích. Někdo přijel vlakem.

Večer probíhala klasika. V první řadě to bylo vaření, tentokrát (skoro „jako obvykle“) buřty na pivu. Musím uznat, že se Kvakinovi povedli. Následovaly žolíky. Velký zápas, velké boje – ano, musím se pochválit – (jestli se dobře pamatuji) vyhrál jsem. Následovala krátká procházka městem. No a někdy po jedné hodině se šlo spát.

Sobota pro mne byla trochu specifická. Ráno jsem vstal, potichu se oblékl a odjel do Hradce Králové. Na pozdní odpoledne jsem se vrátil, ochutnal špagety – mě chutnaly. Někteří ale měli připomínky. Něco o slepení a nedovařenosti říkali. Chvíli jsem si odpočinul po jídelním výkonu a frčeli jsme s Rosem na brusle. Většinou jsem mu viděl záda a pomalu nestačil hasit tu jeho ohnivou čáru za ním. Projížďka to byla tak akorát – do Chocně a (po poháru) zpět. Ros se ještě jel projet kousek na Ústí.

O večeři se postaral Pirát s Rosem. Ano, uznávám, měli to těžké, přeci jen bez majoránky a vajíček se bramboráky dělají hůře. Ale přežili jsme, najedli se a vše bylo OK. A pak nás postihl kultůůůrní hlad. Opět jsme v jednu v noci vyrazili do města. Tentokrát až ke koupališti, kde si vzal Pirát s Kvakinem do parády Mauglího a stali se jeho učiteli disko tance. Je pravda, že celá výuka se nakonec vtěsnala do jedné věty: „Tanči jako kdyby do tebe někdo pustil 220 voltů.“ Ale jo, šlo mu to.

O půl třetí už jsme zase seděli v klubovně a většina hrála Osadníky.

Ráno bylo pozdnější než jsme předpokládali. Ros chtěl o půl desáté vyjet na bruslích k domovu, ale v tu dobu se nám všem povedlo teprve vstávat. Následovala klasika – snídaně (chléb, salám, sýr, cibule), úklid, předání klubovny, společné foto a odjezd.

Teď už nezbývá nic jiného než se těšit na další Výjezdní zasedání a doufat, že jeho organizace zase proběhne ještě více v pohodě.

Určitě si ji pamatuji hlavně z Čarodějnic. Pamatuji si ten taneční parket, pamatuji si to pódium z vleku, tu zpěvačku, tu skupinu.  Také to, že ploužit se jen tak po parketu, zvládne každý.

Zjistil jsem, že písničku ještě občas hrají v rádiích. Taktéž si jí můžeš poslechnout na internetu.

Jenže všechno je nyní trochu jinak. Čarodějnice, zpěvačka, skupina, já.

Jak by řekl Roland Deschain, svět se hnul.

To nic, jen další Písnička dne.

Nedávno jsem si uvědomil, že pomalu na každém kilometru silnice je nějaký křížek, náhrobní deska nebo svíčka. Pořád přemýšlím, co lidi vede k tomu, aby na místě, kde se něco tak tragického stalo, takovéto připomínky zřizovali.

Ano, možná jako psychologická připomínka toho, co všechno se může stát. Ale… zpomalujete, když jedete kolem křížku?

Dokáži ty křížky a náhrobky ještě pochopit v případech, kdy na těchto místech zemřou lidé ne svou vinou. Ale dát křížek na strom zhulenému sedmnáctiletému klukovi, který si bez dovolení půjčí auto rodičů?