…pokud je splní, může si ji vzít… úkoly byly těžké, přetěžké a žádný nápadník je nesplnil, princezna se začala bát, že zůstane na ocet jenom pro to, že si nechtěla vzít prvního hňupa, který ji přišel do cesty…

…a tak sedávala sama v zahradě a čekala… princové přijížděli a odjížděli a ona pořád seděla a počítala okvětní plátky sedmikrásek…

….až jednou přijel někdo, kdo se jí líbil na první pohled… ne zbrojí nebo krásným koněm, ale něčím, co měl hluboko uvnitř… moc si přála, aby úkoly splnil, ale věděla, že je nesmí zrušit, to jí nedovolovala modrá krev a vlastní hrdost. tiše tedy čekala a trpěla, zda je její vyvolený zvládne…

…splnění úkolů se nějak protahovala a princezna byla čím dál tím víc nervózní, plátky sedmikrásek vztekle ukusovala a nedočkavě vyhlížela prince… až v okamžiku, kdy pro něj uronila první slzu se objevil v bráně paláce a s omluvným úsměvem jí podal kytici kopretin – prý se zdržel, když je trhal. Vrhla se mu do náruče a kopretiny si nechala jako svatební kytici…. a do života si pamatovala, že se občas vyplatí počkat…

Máte někdo potuchy, co je to IMAP? Záleží na tom? Mě ne. Kdyžtak si to vygooglujte.   Popíšu nejdřív můj problém. Protože používám více emailových adres a přistupuji k nim z různých míst (stolní PC, notebook, prostě jinde přes webové rozhraní,…), docházelo k tomu, že někde jsem nějaké zprávy měl, jinde zase ne. Když jsem nějakou zprávu označil jako přečtenou, tak se mi již do druhého počítače nestáhla. A docházelo k tomu, že v různých počítačích jsem měl různý počet zpráv a musel jsem je na internetu třeba označovat jako nepřečtené, aby se mi opět stáhly.

Předevčírem jsem objevil, že i Centrum podporuje IMAP a tak jsem si ho aktivoval a vše se tím spravilo. A v čem je vlastně výhoda oproti doposud používanému řešení (stahování zpráv přes POP3)? IMAP udržuje tzv. on-line připojení s emailovou schránkou, takže když udělám nějakou změnu (smažu email, přesunu ho do nějaké složky) přímo ve schránce, to samé se po otevření Thunderbirda stane i u mě v počítači. A i naopak. A výsledek? Otevřu-li Thunderbirda na notebooku nebo stolním PC, vždy budu mít přístup ke stejným zprávám. Úplně stejný výsledek dostanu, když si třeba otevřu svůj email na Centrumu. Dlouho odpíraný luxus.

Konečně po letech vyřešeno.

Dnes to bylo trochu techničtější, že? Každopádně mi tato změna udělala velkou radost, tak jsem se rozhodl se o ní s vámi podělit.

A jak řešíte více emailových schránek vy? Nebo máte jen jednu?

Prvně jsem navštívil skautský tábor nedaleko Bezděkova, kde si skautky z Dobříše užívaly svých čtrnácti dní v přírodě. Každopádně to byla zajímavá zkušenost – vidět, jak se dělá tábor jinde, v jiném prostředí. Žádné podsady, žádný tekoucí potok… jiné. Zajímavé. Jedno panorama z tohoto tábora je také v Galerii.

Další víkend byl opět ve znamení cestování. Tentokrát jsem se nechal nečekaně umluvit k cestě na Kralický Sněžník. A tak mne čekal, po kratším nočním spánku, delší pochod. Cesta tam a zpět už je velká klasika. Takže, co mne tentokrát nejvíce zaujalo, to byl poutavý rozhovor o egu a dalších souvisejících věcech. Překvapivé je, že ten rozhovor trvá do teď. A protože bylo pěkně, sem tam jsem něco vyfotil.

Dneska při běhání: jednou jsem musel podlézat ohradník, pak kličkovat mezi kravinci v trávě a pak zase ohradník – tentokrát vrchem. Každopádně jsem se dneska při běhu nenudil…

Pak už to šlo. V neděli, když jsme přijeli, tábor skoro celý stál. Chyběly už jen nějaké malé drobnosti a tak jsme se to nich dali. Na táboře jsem se mnoho nezdržel a v pondělí odpoledne už zase frčel domů. Ale v neděli mne už tábor zase vítal. Ano, pravda, tábor bez vody, bez jídelníčku, bez rozepsaných služeb a se 17 bochníky chleba (to jsem ještě nevěděl, že v pondělí dalších deset pekař přiveze).  Večer jsme se s Rosem začali pomalu probojovávat tím zástupem úkolů a doufám, že se nakonec podařilo.

V pondělí přijel Parmesan a úterý večer Rik, takže dál už vše šlo veseleji. Těžko asi takhle slovy budu popisovat atmosféru, která na táboře panovala. Také máme dva nové rovery, kteří se také velkou měrou podíleli na (moment, Prasoň volá  ) na konzumaci utopenců, ale také na pomoci v táboře. Jen kdyby nám to tam nekazili někteří svým salámováním. Ano, je pravda, že s největší pravděpodobností se s nimi v září již neuvidíme, ale i tak to nemuseli kolem sebe šířit a znepříjemňovat nám tím tábor.

A ještě přidám jeden zážitek. Jelikož večerky a budíčky hráli kluci občas na kytaru (Docent) nebo klarinet (Profesor) i poslední budíček tomu tak bylo. Přišlo mi celkem trefný se po poslední noci na táboře probouzet se slovy „… z ráje, my vyhnaní z ráje … jdem zpátky do lesů za nějaký čas…“.

Užij si i ty tuhle písničku s klipem Ovi a Ami.

A o co že jde? To se tak jednou, před spoustou let , sešli v jedné třídě mimo jiné také čtyři kluci. Prostudovali se spolu až k maturitě. Vystudovali také stejnou vysokou školu a dokonce spolu absolvovali i povinnou vojenskou službu.

A v roce 1983 spolu v Bonuňovicích vypili svůj první soudek (tenkrát ještě hliníkový). Od té doby se situace opakuje každý rok, ale na jiném místě, a již i s rodinami. Nevychází ti počet? 29 soudků od roku 1983. Je to tak, jeden rok byly dva. 

Letos se konal v Jedlové u Poličky. U rybníčků, v chatkách. Pohoda jako obvykle. I na tůru (+ tři kešky v okolí) a kulturu se dostalo (Brtounova chalupa). Nejmladšímu členovi bylo rok a půl, nejstaršímu pak… ale to je jedno. Prostě tucet nás tam byl.

A příště zas musíme jinam, protože tu žlutou frontu ve volební místnosti si tam asi budou pamatovat hodně dlouho.

Jelo nás celkem deset. Nejprve autobusem do Jeseníku a pak pro změnu opět autobusem do Rejvízu. Stále pršelo. Někdy víc, někdy míň. Poslední část cesty jsme absolvovali pěšky (tedy jak kdo). Kde budeme bydlet jsem si našel na internetu, ale realita překvapila příjemně.  Pak už jen hry, vaření, zpívání při baterkách atd.

Sobota se velmi povedla. Přestalo pršet. Celodenní výprava vyšla, jak měla. Spousta kilometrů po zajímavých místech (Velké mechové jezírko,  Bublavý pramen, Koberštejn,..). A den jsme ukončili výbornými špagetami a další dávkou zpěvu a her.

A neděle vypadala podobně jako pátek. Znovu začalo pršet, a tak jsme hráli, zpívali vařili a to pořád dokola. Doprava dopadla stejně jako v pátek (jen naruby – to je logické).

Osobně si myslím, že to byla dost povedená výprava, kterou si snad všichni pořádně užili.

Další GO jste úspěšně zvládli.

Mě se zase podařilo v poslední době úspěšně dočíst sérii Temná věž od Stephena Kinga. I když mi přečtení celé sedmidílné série trvalo deset let, myslím, že to nakonec stálo za to.

První díl napsal King v roce 1982, poslední pak v roce 2004. Mezitím však z jeho pera (spíš psacího stroje) vzešlo i spoustu dalších výborných knih (např. Running Man,  Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Pavučina snů,…).

Podařilo se mi také knihy číst v poněkud zajímavém pořadí. První díl, už ani nevím proč (asi proto, že se jmenuje trochu jinak), jsem četl jako třetí. Pořadí tedy bylo 2, 3, 1, 4,… Co mne právě ve druhém díle zaujalo, byla představa dveří stojících na pláži. Jen tak tam prostě stály. Hlavní postava je dokázala otevřít, jen nevěděla KAM vedou a do KDY. Zajímavostí také je, že se v příběhu objevují i postavy z jiných Kingových knih. Někdy mají velké role, jindy se zas příběhem jen mihnou.

Víc z děje prozrazovat nebudu, protože rozhodně doporučuji přečíst. Ano, je to sedm dílů. Ano, každý z dílů má 500 – 600 stran. Ale stojí to za to (moje krize přišla na začátku posledního dílu – začínal jsem ho číst celkem třikrát). Rozhodně.

Takže pokud máte rádi trochu fantasy až sci-fi, pistolníků, jejich velkých soubojů a těch nejrychlejších reakcí, dlouhé cesty za svým velkým cílem, hurá do čtení. Pokud dočtete do konce, nebudete litovat.

Ale rychle, protože „svět se hnul“.

]]> http://mates.hejnice.cz/2010/05/02/temna-vez/feed 0 http://mates.hejnice.cz/2010/04/12/go218 http://mates.hejnice.cz/2010/04/12/go218#comments Mon, 12 Apr 2010 14:29:09 +0000 Mates http://mates.hejnice.cz/?p=582 Po třech měsících tu je další GO. Uvidíme jak dlouho vám vydrží tato. Takže směle do hádání a ptaní se.

To napadlo v pátek sněhu, co? Prostě trocha překvapení po ránu. Ani jsem to mu nevěřil, kolik sněhu to přes noc napadlo. A taky, že tak rychle sleze. Když jsem šel ráno do práce, tak mi to nedalo a udělal jsem si fotku svého zachumeleného auta. Prostě poslední záchvěv zimy…

V noci na dnešek se mi zdálo opět několik snů. Jeden z nich byl trochu delší a akčnější. První část snu se odehrávala v nějakém nově zrekonstruovaném bytě (myslím, že dvoupodlažním). Nějak jsme to slavili nebo možná dokončovali. Celkem tam bylo možná na dvacet lidí. Deset v  horním, deset v dolním patře. Většina z nich byli skauti nebo skautky od nás ze střediska. V horním patře také stála ohromná rohová vana – tak 3,5 na 3,5 metru –  a v ní se koupala neznámá slečna, a jak to bývá většinou ve vaně, nahá.

Lidé ve dolním patře se rozhodli, že tu ještě zůstanou, protože čekají na koncert nějaké popzpěvačky, který se tam má konat. My ostatní jsme odešli a sedli si na náměstí na lavičky (vypadalo to jako v UO, pak zas chvíli jako v ŽBK). Sedíme tak na lavičkách a já se otočím a vidím, že kolem prochází jedna paní, ale jako ve zpomaleném filmu. Prostě pomalu. A za ní jsem ještě uviděl symbol telefonu ve čtverečku, jako z nějaké hry. Otočil jsem se k Blešákovi a řekl: „Něco se děje. Někdo volá na policii.“  A Blešák povídá: „Slyším ten hovor“. Prostě to uměl ještě o level lépe než já. Otočili jsme se a viděli, jak se z domu v protilehlém rohu náměstí valí kouř. Rozběhli jsme se tam. Hasiči (myslím, že  dobrovolní) už hasili, oběhli jsme je, pokračovali dál a doběhli ke kovovým dveřím, které vedli na schodiště. Plivl jsem na ně, nic se nedělo a tak Blešák dveře pomalu otevřel. Po betonovokovovém schodišti  a po stěnách kapala a pomalu stékala voda, občas něco překáželo.

Vylezli jsme o tři patra výš, kde se cesta rozdvojovala – dveře vlevo a chodba vpravo. Otevřel jsem dveře. Za nimi se nacházela velká místnost. Spíš podkroví bez podlahy. Sem tam ještě něco hořelo, střecha byla celá. Nejzajímavější bylo, že všude byla voda –  tak čtyři metry – a hladina se vlnila asi dvacet centimetrů pod dveřmi. Blešák zatím na chodbě potkal nějakou ženu, nejspíš učitelku, která neměla o ničem tušení. Šla si ještě pro věci a že půjde pryč. Pokračovali jsme v prozkoumávání chodby a vlezli do prvních dveří. No, byly to záchody a sprchy. Zaslechli jsme nějaký šramot z chodby, možná by to mohl být ten, kdo založil požár. Čekali jsme až přijde blíž. Nakonec se z toho vyklubala ta učitelka se svými věcmi… A pak jsem se probudil.